22. října 2014 měl Prahu navštívit světově známý norský spisovatel Jostein Gaarder, autor světového bestselleru Sofiin svět, aby českým čtenářům představil svou novou knihu Anton a Jonatán, kterou nyní na podzim vydává nakladatelství Albatros.
Z důvodu nemoci Jostein Gaarder návštěvu Prahy odložil. Než ale nastoupil do nemocnice, poslal do nakladatelství Albatros dopis pro české čtenáře o tom, k čemu jsou nám dobré knihy a jak moc zapomínáme na to, jaký je svět úžasné a báječné místo. Držte tedy společně s námi panu Gaarderovi palce, aby se brzy uzdravil, a zde je dopis přímo pro vás:
Moji milí čeští čtenáři,
už jako docela malý kluk jsem měl neodbytný pocit (a mám ho dodnes), že žiju v pohádce, v jedné velké neproniknutelné záhadě. Připadalo mi nesmírně tajemné, že vůbec existuje nějaký svět a já v něm. A tak jsem se ptával dospělých: „To je ale divné, že žijeme?" Nebo: „Není to zvláštní, že existuje svět?" Dospělý většinou odvětil něco jako: „Ne, proč, myslíš?" Ale já si trval na svém: „Takže podle tebe je svět úplně obyčejná věc?" A dospělý na to: „Ale ano, samozřejmě že je." Anebo mě ustaraně nabádal: „O takovýchhle věcech přece nemůžeš přemýšlet..."
Ale nikdo mě z údivu vyvést nedokázal. Věděl jsem, že mám pravdu, a umínil jsem si, že ze mě takový dospělý, co bere svět jako samozřejmost, rozhodně nikdy nevyroste. Zároveň jsem si uvědomoval, že jsem na zemi jen nakrátko. Že cesta z kolébky do hrobu není dlouhá. A proto jsem začal psát, nejdřív pro dospělé a pak i pro děti. Chtěl jsem jim to vrátit. Když už jsem se dokázal vyjádřit líp než jako malý kluk, chtěl jsem je přimět, aby se zastavili a uvědomili si, jaké dobrodružství tak zoufale letmo prožíváme - to velké tajemství života. Abychom ho dokázali prožít doopravdy, možná se musíme znovu stát dětmi. Musíme odhodit své protřelé světácké manýry a být zase jako děti. Rodíme se do pohádky - do pohádky, která by strčila do kapsy nejednu dětskou knížku -, ale postupně si na všechno tak zvykneme, že celou svou existenci bereme za samozřejmou. Snad ani neobjevíme, co kouzelného se to odehrává za šprušlemi dětské postýlky, kterou jsme si přivezli z IKEA. Tam v té ohrádce se tvoří svět. Protože svět nikdy nezestárne. Stárneme jen my. Do téhle velké pohádky právě přišlo dítě - a znovu a znovu nám připomíná, že jsme od té pohádky utekli - jen tím, že jí říkáme „realita".
„Mami, proč se hvězdy tak mihotají?" „A jak lítají ptáci?" „Proč má slon takový dlouhý nos?" „No to já nevím, Jiříku. A teď koukej spát, nebo se máma bude zlobit." Dítě paradoxně o tenhle zářivý prožitek života přijde zhruba tou dobou, kdy se naučí mluvit. Proto potřebuje, aby ho někdo bránil. Proto potřebuje knihy. A proto i my dospělí potřebujeme dětské knížky. Pomáhají nám uchovat si zážitky, o které bychom jinak přišli.
Váš Jostein Gaarder
KnihOKO Knižní magazín
|
|